Tatáž učebna. Třetí patro nové, dnes již zestárlé školní budovy. Nerozhodné kroky po lesklém napastovaném linoleu. Dvoje dveře se co chvíli otevírají jako tlamy mořských oblud, které splývají s útesem. Otevřou se a pohltí kořist. Otevřou se a shovívavý doprovod laskavým, konejšivým hlasem vyzve adepta ke vstupu do zkušební místnosti. Bílé ubrusy. První pohled padne na květiny v mohutné skleněné váze. První myšlenka? Vůně připomínající krematorium. Těžká vůně lilií, pestíky přetížené pylem. Každým okamžikem hrozí, že svojí tíhou spadnou na hromadu maturitních protokolů. Zpocené dlaně, chlad, napětí ve všech svalech, hlavně v břiše. Nenucený hovor maturitní komise. Na černé tabuli visí plastový orloj. Lhostejně odměřuje čtvrthodinky dopoledního maratonu. Krásní mladí lidé, omluvné úsměvy, čisté oči.
Dnes sedím naproti své učitelce angličtiny. Nezkouší mě. Zkouší, já přísedím. Dávno se mě to netýká, ale přesto se omlouvám sám sobě kdysi. Buď milý a chápavý. Jsi dnes ten, kdo chytá v žitě. Tvůj Holden Caulfield tehdy přežil, tak na to nezapomeň!
RF
Se svoji učitelkou angličtiny, dnes kolegyní Helenou Voráčovou
Žádné komentáře:
Okomentovat