Od podcastu k blogu aneb reportáž o jedné vyučovací hodině angličtiny

"Pane učiteli, co je to podcast?", zeptala se Tereza hned na začátku hodiny angličtiny. Podcasty miluju a taky mám rád, když někdo narazí na něco, o čem jsem přesvědčen, že je to velmi užitečné. Vysvětli jsem, že když například změškáte pořad v rádiu, protože jste dopoledne v práci nebo ve škole, můžete si jej poslechnout později online nebo stáhnou jako tzv. podcast, soubor ve formátu mp3. Hned jsem si vzpomněl na můj oblíbený podcast rozhovoru s Nilem Rodgeresem.  
To už mě naprosto přemohlo asociativní myšlení a já jsem začal vysvětlovat, že podcast si můžete začít natáčet sami. Je to dobrá volba, pokud chcete točit youtube video, ale nechcete se zabývat obrazem. Obrátil jsem se na další studentku Adélu s návrhem, že by mohla natáčet zajímavé podcasty, ve kterých by se mohla podělit například o své zážitky z geocashingu. Adéla všek nesouhlasně kroutila hlavou. Tak dobrá, pokud se nechcete ani natáčet na youtube, ani nahrávat svůj hlas na podcast, můžete začít psát blog. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že na mě dnes ráno  na Facebooku vyskočil odkaz s titulkem: Radomíre Vaše vzpomínky před rokem. Byl to můj loňský blogový příspěvek k maturitám. Pak jsem ještě chvilku mluvil o tom, že blog je skvělý marketingový nástroj a že jakákoliv profese a služba bez dobrého marketingu dnes není možná a že zatímco dříve si hledali zákazníci vás, dnes musíte vy za svými zákazníky a musíte je lovit vy sami marketingovými nástroji ve vodách interneteu. A taky ještě zbývalo vysvětlit, co je to marketing a tak pořád dál. Najednou byl konec hodiny. 
Obvykle o věcech rozšiřující obzory nad rámec osnov promlouvám ke studentům v angličtině. A když už odbočím od tématu hodiny, aspoň se  jim to snažím vynahradit  procvičováním jejich poslechových dovedností. Ale protože v rámci inkluze byla ve třídě přítomna studentka, která je odkázána na odezírání, ale odezírat angličtinu ještě nezvládne, hovořil jsem česky, neboť jsem byl přesvědčen, že i pro ni je tento výklad důležitý, ba nezbytný. 
Nic podobného však v osnovách školy není. Otázka tedy zní, jestli to byla dobrá hodina. Na počátku jsme měli použít slovíčko podcast v jedné anglické větě. Vznikla z toho přednáška, a navíc v češtině. Kladu si otázku, zda je to dobře a zda bych se neměl raději věnovat vyučování něčeho jiného. Co vy na to? Jak to vidíte vy? Nechť laskavý čtenář poradí: Co s tím? 

Deset minut - Sen

Poslední týden prázdnin - dovolené. Vstvám každý den před sedmou. Chodím vypustit nové kamarádky slepičky, které už svým věkem a produktivitou neodpovídají standardům efektivity velkochovu slepic. Plán B byl poslat je na výlet rovnou na jatka a pak do mrazáku či rovnou do polévky. Naštěstí existují sociální sítě, ve kterých proběhla výzva, že existuje plán C. Odkoupit si vysloužilé slepičky po patnácti korunách a nadále se těšit z jejich produkce,  byť snížené, přesto stále pokrývající potřeby malé domácnosti. Odměnou nechť jim je sluníčko, zelený výběh a náš vděk.
A jak že to souvisí s dnešním tématem? Nevím, jak vnímá svůj úděl slepice zavřená se čtyřmi soudružkami v temné kleci velkochovu. Možná že je ale přesun na zelený palouk jejich splněným snem nebo aspoň procitnutím z noční můry.
Do psaní dnešního tématu jsem se nějak nedokázal dostat. Možná že za to může jeho abstraktnost, možná že jsem nedodržel svoji osnovu a nezaměřil se na smyslové vjemy a počitky asociativně spojené s obrazem snu, a takto sklouznul k úvaze či filozoficko-bilančnímu eseji. Ale jako obvykle, posuďte sami. Hodnoťte, likujte, sdílejte, vzpomeňte si na svůj poslední sen nebo přemítejte o Snu světa, jak o něm píše Paul Coelho ve svém Alchymistovi. Nenechte se nikým a ničím odradit od svých snů! A hlavně: pište!
Sen

Ležím ve svém soukromém kině. Na plátně přede mnou probíhá úžasný technicolor. Obrazy se střídají, ale já si nejsem vědom, že to, co vidím, se odehrává kdesi hluboko v mém vědomí, podvědomí. Tím míň před mýma očima, jsou totiž zavřené.

Není to celovečerní film, ale spíše  film celonoční nebo předranní, protože si ho pamatuju, jen když se těsně po něm probudím. 

Sen skončí, ale jeho obrazy, zejména ten poslední, ustrnou jako na zastaveném videopřehrávači. Sen je ozvěna, která opakuje události předchozího dne. Rozbíjí zrcadlo událostí, pocitů, rozhovorů, obav a rozhodování na střípky, a skládá je do nové surrealistické mozaiky. Často vzhůru nohama a pozpátku. Pokud jsme schopni v tomto obrazu spatřit sami sebe, jedná se často obraz mnohem pravdivější. Můžeme v něm nalézt odpovědi na všechny naše otázky. Sny nás mohou děsit, ale mohou nás také osvobodit.

Jak již bylo řečeno, co vidíme, když máme oči otevřené, vnímáme na tomtéž plátně v mozku, jako když sníme. Sníme tedy pořád, ve dne vědomě, ve spánku nevědomě. Pojďme tedy být režiséry našich bdělých snů. Nebojme se pádů nebo že nás sežere monstrum, které nás pronásleduje, zatímco my nemůžeme utíkat. Přestože trochu vyděšení a zpocení, určitě procitneme do nového snu. 

Život je totiž koloběh snění a my jsme snově nesmrtelní. Přeji Vám samé sladké sny!

Deset minut - cukr

Proč a kdy píšu? Zřejmě je podstatné, aby byly splněny některé podmínky. Musím vstát před sedmou hodinou, a přestože je léto, venku musí být temně šedá obloha, jemný, ale vytrvalý déšť, aspoň čtrnáct stupňů na teploměru. Za takových rán se člověku chce vrátit se do postele, což jsem udělal. V tom mě napadlo, že bych se mohl mohl pustit do ranní meditace. Dostavil se ale neodbytný pocit, který mě doslova jako magnet vytáhl z postele, odvedl do kuchyně ke stolu, připravil mi papír, vtiskl do ruky propisku, nastavil na kuchyňské minutce deset minut a zadal téma: cukr. Proč cukr? Možná za to mohou moje přebytečná kila, ale také jsem si vzpomněl na Petra Václavka a jeho no sugar challenge (výzva: bez cukru). Bylo to vloni či předloni? Vím, že jsem se připojil, ale nevím, jak dopadla ta jeho, ani moje. Asi jsem dřív nevědomky spořádal tabulku  čokolády nebo pekáč buchet. Nicméně připomínka této události byla tak silná, že jsem ji musel literárně zpracovat v dnešní desetiminutovce tvůrčího psaní. Upřímně, nejsem si úplně jist, zda se dnes nejednalo spíše o terapeutický deník, ale co na tom sejde? What does it matter? Takže milí čtenáři, čtěte, suďte či nikoli, reflektujte, sdílejte! A hlavně: pište!

Cukr

Lžíce se boří do bílé duny v cukřence. Být velký jako mravenec, asi bych obul přeskáče a a malinkaté lyžičky a sjížděl z nevysokých sjezdovek dolů do údolí. Nabírání cukru by mi znělo jako přehazování štěrku. A co by se stalo, kdyby začalo tát? Malý mravenec by se utopil v karamelu, neboť jak známo cukr není sníh, aby roztál a změnil se ve vodu.
Bílé zlato? Bílé zlo? Je život tak hořký, že bylo třeba extrahovat sladkou složku z rostlin a řepy, aby si ho lidé sladili? Kvůli zlatu byla pleněna jihoamerická kultura. Rozčarovaní indiáni, když pochopili hlad Evropanů po zlatě, lili jim roztavené zlato do chřtánů. Kdo dřel na plantážích a sklízel cukrovou třtinu? A kdo si cpe tuny cukru denně do nenasytných útrob, ovšem dobrovolně? Dobrovolně? Kdo tajně mlsá? Pokoutně, aby to máma, manžel neviděli? Pozor na šustění staniolu, to by nás mohlo prozradit. A je v tom rozdíl, kdy zoufalá žena otevírá ledničku a přihýbá si z lahve vodky? Život je nespravedlivý, tak si ho aspoň osladím.

Deset minut - kniha

Je typické české letní ráno, tedy dopoledne. Sotva dvacet stupňů a pošmourno. Vzkaz na stole s návodem, jak upéct chleba, rozepsaný po minutách. Dcera si uklízí pokojíček, vyřazuje knihy, mnoho z nich nepřečtených. Desetiminutové intervaly v návodu a téma, jasná výzva. Jde se psát desetiminutovka na téma kniha. Je to proces automatický, nekontrolovaný, spontánní. Výsledek můžete posoudit, odsoudit nebo jen nechat zaznít a pokusit se o vlastní. Vše, co potřebujete je deset minut, list papíru A4, tužku či propisku. Na okraj papíru si napište: zrak, čich, sluch, hmat, pohyb, pocit, tělesný prožitek (co to s vámi dělá) a snažit se v textu uplatnit všechny tyto kategorie. Přeji příjemnou zábavu při četbě i tvorbě. Při psaní se nenechte zastavit přemýšlením o pravopisu, případné chyby můžete opravit posléze vy nebo laskavý čtenář. RF

Kniha

Bílé listy popsané černými písmeny. Herbář s vylisovanými mravenci. Jednotlivé mrtvolky v různě nakroucených tvarech odpočívají na stránkách seřazeni v řádcích jako hrdinové na Arlingtonském národním hřbitově. Nasliněný prst v rytmu otáčí jednotlivé listy, jemný dotyk hebkého papíru, pravidelné rytmické šustění. Pozor na ostrý okraj stránky! Syknutí, palčivá bolest, olíznutý prst, žádná krev, jen listování na chvíli ustává. Po vteřině už opět onen rytmický rituál. Mravenci se nemusejí držet, z listů stránek neopadají. První otevření knihy, nos se zanoří a je cítit vůni, která na světě neexistovala do doby, než byla vytištěna první kniha. Kniha se často brání a nechce se otevřít. Se zvukem, jako když praskají okovy nebo se páčí víko dřevěné truhly, stránky se rozlepí, aby čtenář mohl spatřit poklady, které kniha skrývá. Je tu však silný rival, barevný displej. Predátor knih na sebe strhává pozornost upozorněním na nově zveřejněné video. Kniha je odložena na mohylu na nočním stolečku. Nevadí. Pyramidy i knihy tu budou a nikam nespěchají. Čekají na ty, kdo je objeví.

Deset minut - Hlavní třída

V dnešní desetiminutovce tvůrčího psaní vznikl text, ve kterém se moje paměť zatoulala kamsi do osmdesátých let minulého století. Obrazy a dojmy jsem nijak nekontroloval, jen jsem se je snažil zachytit, jak se asociativně řadily za sebe, až do momentu, kdy minutka zahlásila, že deset minut na téma Hlavní třída vypršelo. Přiložené foto jsem dohledal až dodatečně. Jak si pamatujete tohle místo vy? Jak vnímáte Hlavní třídu dnes?

Mraveniště. Trochu vybydlené mraveniště. Kdysi šedý asfaltový koberec, po kterém jste došli pod zeleno-bílý nápis OVOCE - ZELENINA na plechové boudě z vlnitého plechu na takzvaném Točáku. Směrem od obchoďáku jste minuli pasáž a  kulatý vývěsní štít, z něhož se usmívalo jakési červeno-bílé rozpůlené prasátko. Vůně masny kontrovala s vůněmi z protější rybárny. Název mírně zavádějící, neboť za šikmým sklem rozpálené grilovací vitríny rybárny se v řadách nad sebou v synchronizovaném pohybu otáčela grilovaná kuřata. Jedno jsme jedli po cestě ze sáčku, který vypadal jako kosmonautický skafandr: z venku papír a zevnitř staniol. Čtvrtka sterilované okurky a krajíc nadýchaného chleba, vlhký od láku z kyselých okurek. Zasychající mastnota byla čím dál lepkavější. Zásah prázdným zmačkaným sáčkem do zeleného oprýskaného koše vedle dveří jídelny Opery, štiplavý zápach vajglů a moči. Z bufetu Opery je slyšet temně cinkat staré tlustostěnné lisované půllitry s ornamenty připomínající výzdobu stanic pražského metra. Podobné menší byly na žlutou a červenou limonádu, která chutnala jako voda z rozpuštěnými nejlevnějšími bonbóny. Montérky a mumlání dělného lidu.

Deset minut - Maturita

Tatáž učebna. Třetí patro nové, dnes již zestárlé školní budovy. Nerozhodné kroky po lesklém napastovaném linoleu. Dvoje dveře se co chvíli otevírají jako tlamy mořských oblud, které splývají s útesem. Otevřou se a pohltí kořist. Otevřou se a shovívavý doprovod laskavým, konejšivým hlasem vyzve adepta ke vstupu do zkušební místnosti. Bílé ubrusy. První pohled padne na květiny v mohutné skleněné váze. První myšlenka? Vůně připomínající krematorium. Těžká vůně lilií, pestíky přetížené pylem. Každým okamžikem hrozí, že svojí tíhou spadnou na hromadu maturitních protokolů. Zpocené dlaně, chlad, napětí ve všech svalech, hlavně v břiše. Nenucený hovor maturitní komise. Na černé tabuli visí plastový orloj. Lhostejně odměřuje čtvrthodinky dopoledního maratonu. Krásní mladí lidé, omluvné úsměvy, čisté oči.
Dnes sedím naproti své učitelce angličtiny. Nezkouší mě. Zkouší, já přísedím. Dávno se mě to netýká, ale přesto se omlouvám sám sobě kdysi. Buď milý a chápavý. Jsi dnes ten, kdo chytá v žitě. Tvůj Holden Caulfield tehdy přežil, tak na to nezapomeň!
RF

Se svoji učitelkou angličtiny, dnes kolegyní Helenou Voráčovou

Ray Charles - Hit The Road Jack (acoustic cover by Faana)

Faana Franta Soukup je podle mě super kytarista a hlavně pohodovej týpek, kterýho je radost poslouchat. A protože mraky dobrejch muzikantů je línejch jako prase nebo si vůbec nevěří, tak Franta už tím, že si svoje mistrovství nenechává pro sebe, bude slavnej a v balíku a nebude muset chodit do nějakého trapného zaměstnání, aby si vydělal na struny. Proto sdílejte jeho videa a odebírejte jeho kanál, stojí to za to. Držím mu palce, aby brzo našel dobrýho producenta nebo pochopil, jak to zmáknout sám. Českých zpěvů je všude kolem až dost, takže trošku svěžího vzduchu nad českým  kytarovým písečkem by neškodilo.

RF